BIPE - Blog pro Inovativní Pedagogiku a Etiku

Ctnosti jinak

Autor článku:
Jan Vepřek
Ctnosti
Publikováno 24.1.2019
V poslední době se znovu začalo diskutovat o tom, z čeho plyne naše štěstí. Jsme šťastní, když uspokojíme veškeré potřeby? Jsme šťastní, když se realizujeme? Opravdu jsme šťastní jen tehdy, když nejsme nijak omezováni?

Máme problém – žijeme ve velmi bohaté době

Z našeho moderního způsobu uvažování se ale vytrácí to podstatné – láska. A láska nemůže fungovat, aniž bychom část sebe darovali svým blízkým. Část svého času, sil, myšlenek, spánku, kariéry.

Zaměřujeme se na uspokojování potřeb a ne na formování charakteru a volních schopností. Bohužel tím přispíváme k nestabilitě vztahů, k neštěstí a úzkostem, které naši společnost provázejí. Dětem se v dobré víře, že musí vyrůstat bez omezování, uspokojují potřeby dříve, než je samy začnou pociťovat. Proto žijí v domnění, že je normální a správné nezažívat žádné negativní emoce. Jak vidíme, v protektivní výchově nedostává dítě prostor pro formování volních schopností, které bude v budoucnosti tolik potřebovat. Jak píše pedagog Marek Herman, náš mozek potřebuje usilovat. Potřebuje se překonávat a zažít úspěch z dosaženého, musí toužit a těšit se. To našim dětem upíráme a je nasnadě, že ty potom ztrácejí životní směr. Usilování je totiž touha po postupu kupředu, po vytváření životní cesty, příběhu.

Když náš blahobyt přesáhne únosnou mez, začne se mozek bouřit proti tomu, že nemá po čem toužit a o co usilovat.

Proč tomu tak je? Protože je to možné. Nikdy v historii lidstva jsme nežili v takovém blahobytu jako nyní. Jsme za to samozřejmě vděční a není to výzva k tomu, abychom se vraceli do minulosti. Je ale vhodné uvědomovat si, že náš mozek je evolucí nastaven na nedostatek, na usilování, na lov, boj a přežití. Když náš blahobyt přesáhne únosnou mez, začne se mozek bouřit proti tomu, že nemá po čem toužit a o co usilovat. A tak se snažíme mozek uplatit zážitky, novými a novými, a postupem času je to nuda. Nuda, která plyne nikoliv z nedostatku (tak jak o ní velice moudře mluví komentátor Tomáš Feřtek), ale nuda plynoucí z přesycení.

Je to problém? Je.

Lidé si málo uvědomují, že mezi motivací a realizací stojí vůle. Zvykli jsme si na to, že pokud lidé nejsou dostatečně motivováni, tak vlastně ani není jejich chyba, že nic nedělají. V anglofonním světě pro to vznikl termín „motivationally challenged person“, tedy hendikepovaný člověk, který má problém s motivací.

Mnohé děti ale motivované jsou. Ony opravdu chtějí hrát na klavír, dobře se učit, jít na dlouhou pěší túru nebo se naučit francouzsky. Problém nastává až tehdy, když nás věci začnou omezovat, když vyžadují nějakou dílčí oběť nebo když nás omrzí. Dnešní děti mají samozřejmě mnohem více zájmových činností než jejich rodiče nebo prarodiče. Jen u ničeho nezůstanou. Schází jim totiž volní schopnosti a umění výhledu do budoucna, to, že když něco překonám, bude to ve výsledku pro mě dobré. Jistě jste zaznamenali takzvaný Marshmallow test. Je to výzkum stojící na velkém vzorku dětí (median 5 let), při kterém se jim nabídne jeden marshmallow, nebo dva, když nějakou dobu vydrží ten první nesníst. Úsměvné, že? Tedy až do té doby, než nám výsledky ukážou, že děti, které těch pár minut vydrží, v dospělosti vykazují vyšší stabilitu ve vztazích, že spíše dostudují školu, že snáze dosáhnou svých cílů. To nám schází, umět těch 15 minut vydržet.

Ale děti, které se neobouchají na hřištích a nepřijdou s modřinami a škrábanci, se jednoho dne vážně zraní, protože neznají svoje limity.

Jsem to já?

Dalším problémem s tímto spojeným je naše neznalost vlastního emočního světa. Moderní společnost nás uchránila před takovými nepříjemnostmi jako je bezprostřední zažívání smrti, dlouhodobé nemoci, ale i třeba narození. Na všechno jsou ústavy, které se profesionálně danou záležitostí zabývají. Děti tedy už neuvidí dědečka nebo babičku umírat doma, neuvidí nemocného člověka (pokud se nerozhodnou jít na návštěvu na 20 minut do nemocnice), nebo nezažijí narození sourozence. Snažíme se chránit se. Ale děti, které se neobouchají na hřištích a nepřijdou s modřinami a škrábanci, se jednoho dne vážně zraní, protože neznají svoje limity. Tak i my, pokud nezažíváme celou pestrost života, budeme mít jednoho dne problém ustát negativní emoce, až přijdou. S tím, že nemáme emoce „naprožívané“ totiž souvisí to, že jim přikládáme přílišnou důležitost. Ty mohou být totiž tak zahlcující, že potom máme pocit, že je správné chovat se tak, jak se cítíme. Chovat se ale máme tak, jak si myslíme, že je to správné. Nemusíme ve všem poslouchat diktát naší mysli, našeho těla. A z toho vyplývá veliký problém dnešní společnosti. Jsme emocemi manipulovatelní a nejednáme tudíž svobodně. A o co více nám může jít než o svobodu. 

Svobodni k…

Svou svobodu si chráníme. Víme, že nechceme být omezováni restrikcemi, nepříjemnostmi, útlakem. Ale uniká nám, že svoboda není jen OD něčeho. Svoboda je také K něčemu. Mohu se cítit svobodný k tomu, konat to, co je v mých očích dobré. Mnohdy nám v tom totiž brání sobeckost a zaměření na uspokojování vlastních potřeb. A my se můžeme prací na sobě samém cítit OD svých negativních pocitů osvobozeni K tomu, abychom jednali dle našeho nejlepšího svědomí a vědomí.

Bublina

Přijdou dotazy, jestli je bublina „ctnostného, sebeobětavého“ chování pro naše děti dobrá. Jestli nenarazí, až se dostanou do opravdového světa. Jak ale děti rostou? Jak se vlastně učíme? Konfrontací se zlým, nebo podporou v dobrém? Mějme na paměti princip docility, tedy napodobování těch, kteří nám jsou vzorem. Děti se prostě nejvíce naučí tím, že žijí v prostředí, ve kterém zažívají vzory a ve kterém je chování, kterého chceme docílit, normou. Jak se říká, stromu musí zesílit kmen a poté odolá poryvům větru.

Směřováním k lidským ctnostem tak předcházíme číhajícím nepříjemnostem, které pramení z touhy uspokojit svou potřebu tady a teď.

Jít proti proudu?

Je zajímavé, že takto úplně otázka nestojí. Myslel bych si, že budu muset polemizovat se závěry pragmatiků v této otázce, ale ukazuje se, že stojíme na stejné straně barikády. Pokud si přečtete závěry World Economic Forum ohledně dovedností pro 21. století, uvidíte sami. Očekává se, že dovednosti, které Vám pomohou uplatnit se na trhu 21. století, jsou právě silné stránky lidství. Emoční inteligence, emoční stabilita, sociální inteligence, vedení kolektivu, práce na sobě samém. Pozorujeme tedy, že začínáme chápat důležitost rozvoje charakteru nejen z pohledu filozofického (abychom mohli svobodně konat to, co považujeme za dobré), ale i pragmatického (abychom se snadněji uplatnili na trhu práce). Směřováním k lidským ctnostem (typově ke štědrosti, ohleduplnosti, moudrosti) tak předcházíme číhajícím nepříjemnostem, které pramení z touhy uspokojit svou potřebu tady a teď – rozpady vztahů, syndrom vyhoření, ztráta životního směru, deprese, úzkost.

Naši nejdražší

Mnohé hodnoty byly v minulosti udržované z jednoduchého důvodu, že to jinak nešlo. Rodiny musely být stabilní kvůli přežití, lidé nebyli sami, protože nebylo kam je odložit. Nějak samovolně tak vznikaly ctnosti, jako byly hospodárnost, skromnost, ohleduplnost. Nyní se naši mladí dostávají do prostředí, kdy všechno je možné a o všem se říká, že je to správné. O to více se proto musíme v rodinách i ve školách snažit o formování charakteru dětí, aby byly silné, šťastné a solidární s ostatními.

 

Doporučujeme