BIPE - Blog pro Inovativní Pedagogiku a Etiku

Kultura JÁ

Autor článku:
Jan Vepřek
Publikováno 12.2.2020
V průběhu evoluce jsme byli obdařeni vědomím, které se reprezentuje naším pojetím vlastního já. Je to způsob, jakým vnímáme a filtrujeme realitu okolo sebe a je to dobrý nástroj. Naše touhy a cítění vlastních potřeb nás ženou kupředu, dávají nám životní drive a sílu, zajišťují nám přežití. Pokud ale dochází k tomu, že touhy a potřeby jsou uspokojovány rychle a beze zbytku, může se stát, že naše JÁ v nás jaksi přebují.

Kultura já a kultura my

A proč by to měl být problém? Z mého pohledu proto, že tím můžeme přicházet o svobodu v rozhodování. Chápu totiž svobodu jako možnost vybrat si konat to, co považuji za dobré. V životě přicházejí chvíle, kdy se rozhodujeme, zda učinit to, co chceme, nebo to, co vnímáme jako dobré. Intuitivně často vybíráme volby, které jsou nám příjemné, a často ani netušíme, že nejsme vedeni nejlepším svědomím, ale podvědomě uspokojujeme vlastní touhy. Je důležité pochopit, že svoboda je nejen k něčemu (mohu to konat), ale také od něčeho (něco mi v tom nepřekáží). A často je to naše JÁ, které překáží tomu, abychom mohli žít více pro ostatní a, dle mého názoru, tím zažívat vnitřní naplnění a štěstí. V určitém slova smyslu bychom měli být svobodni i od diktátu vlastního já (a nezastírám, že to je celoživotní boj a snaha).

"Cesta otevřenosti k ostatním lidem vede ve výsledku ke stabilitě vztahů a k týmovému duchu"

Rodičové i školy jsou často vedeny dobrým úmyslem – tedy dát svým dětem to nejlepší, co dokážeme. Koupit nejlepší vybavení, zařídit nejlepší bydlení, vybrat nejkrásnější dovolenou. V mnohých předchozích generacích byly děti „chráněny“ před touto snahou (která si myslím, je u rodičů vždy patrná) tím, že to prostě nebylo možné. Rodiny, děti, rodiče, se museli spokojit s tím, co bylo. Časy se ale mění a poměřujeme-li blahobytem, asi jsme se v dějinách lidstva nikdy neměli tak dobře, jako nyní. Alespoň pokud jde o naši malou českou či evropskou společnost. Dosahujeme takové úrovně, že uspokojovat naše tužby je možné téměř beze zbytku.

Jsou ale naše potřeby vždy totožné s našimi tužbami? Biologicky jsme nastaveni na přežití a naše touhy často reflektují naši sobeckost a snahu o sebeprosazení. To je samozřejmě v pořádku, ale je potřeba s tím pracovat. Pokud se naučíme více si uvědomovat, že ne vždy toužíme po tom, co je v danou chvíli nejlepší, otevírá nám to cestu více myslet na obecné dobro a tedy i více na ostatní lidi. Myslím si, že tato cesta nakonec vede k většímu životnímu naplnění, než snaha o uspokojení toho, co se mi v danou chvíli chce dělat. Cesta sebestřednosti vede k tomu, že děti se stávají znuděnými a sobeckými; cesta otevřenosti k ostatním lidem vede ve výsledku ke stabilitě vztahů a k týmovému duchu.

Krok od my není tak snadný, protože je to celá kultura přemýšlení okolo nás, která nám nastavuje určitý pohled. Pokud pro své děti chceme jiný pohled na svět, je potřeba o tom vědět a aktivně s tím pracovat. Je to zejména úkol pro rodiče, aby svoje děti vedli ke skromnosti a k solidaritě s ostatními lidmi.

Jestli ve škole chceme budovat atmosféru, která je přátelská a tedy více kooperativní a sdílející, měli bychom se zaměřit i na rozhovory s rodinami.

  • Měli bychom jako pedagogové vysvětlovat, že limitem toho, co dítěti můžeme pořídit, není v dnešní době finanční stav rodiny, ale pohled na to, jak jsou věci v životech našich dětí důležité.
  • Měli bychom mluvit o tom, že pokud mám to privilegium, že dostávám dobré vzdělání, není mým cílem s jeho pomocí zadupat ostatní, ale pomoci jim ke stejným úspěchům v životě.
  • Měli bychom také mluvit o tom, že jestli chtějí rodiče investovat do svých dětí to nejlepší, co dokážou, ať jim věnují svůj čas. Věřím, že to je komodita, která našim dětem nejvíce schází.
Přečteno 545x.