BIPE - Blog pro Inovativní Pedagogiku a Etiku

Jazyk a práce s chybou

Autor článku:
Jan Vepřek
Publikováno 16.3.2019
Čím to je? Jsem učitel angličtiny a i tak - když jdu po městě a potkám dva ztracené britské turisty, kteří se snaží zorientovat si mapu, sevře se ve mně moje gymnáziem vycvičená dušička a začnu si přeříkávat, co že jim to vlastně řeknu (a jestli bude Charles Bridge se členem, nebo ne). Je to vlastně stejný pocit, jako když jdete k tabuli a máte předvést „autentický rozhovor“ s kamarádem. A když potkám dva Španěly, tak ne. To si pěkně popovídáme a zasmějeme se.

A teď pár faktů:

  • moje angličtina: C1, vysokoškolský titul Mgr.
  • moje španělština: B1, certifikát z jazykovky
  • počet chyb v angličtině během rozhovoru s cizinci: 2,5 zanedbatelných přežbleptů
  • počet chyb ve španělštině: 223 gramatických nesmyslů, 35 špatně vyslovených slov a omylem vyhlášená válka Siamu

A přece je mi v tom rozhovoru lépe.

Angličtinu se učím od svých 4 let, vystudoval jsem ji na vysoké škole a příležitostně z ní a do ní překládám. Španělštinu jsem se učil během čtyřměsíčního pobytu ve Španělsku, když jsem tam doprovázel svou ženu při studiích v rámci Erasmu. Každý jazyk jsem se učil jinak. Angličtinu se zaměřením na to, aby vše bylo perfektní a bezchybné (tedy ve škole), španělštinu proto, abych se tam domluvil (tedy „na ulici“). Do určité míry jsou tyto procesy odlišitelné jako language learning a language acquisition, tedy jako učení a přijímání jazyka. Je nasnadě, že tyto rozdíly se zejména vztahují na vývojové rozdíly (jinak se učíme rodný jazyk v dětství, jinak v dospělosti), ale některá specifika daná prostředím, ve kterém se učíme, můžeme uvést do praxe i při výuce.

V minulosti a nyní

V minulosti bylo vyučování jazyka zejména zaměřovalo na:

  • správnost,
  • na porozumění psanému textu
  • a víceméně používalo postupy srovnávací lingvistiky.

Mělo to samozřejmě svůj smysl a do určité míry ospravedlnitelný. Bylo nejpravděpodobnější, že lidé budou potřebovat číst psaný text, že budou občas potřebovat nějaký napsat (bezchybně) a že se s cizinci moc potkávat nebudou.

Ale časy se mění, místo psaných médií čím dál více potřebujeme rozumět rozhovorům, videům a telefonátům, text nám pomůže opravit software a než dojdete do školy, potkáte tři Brity a zájezd Korejců.

Na co bychom se tedy měli zaměřit při výuce jazyka pro 21. století?

Zaměření na jazyk jako na komunikační kanál

Máte kamaráda, který měl z angličtiny čtyřku a neustále říkal jenom you know, který se ale skvěle domluví, a to klidně i svahilsky? A máte kamaráda, od kterého všichni opisovali testy z jazyka, který by se radši utopil, než by anglicky volal o pomoc? Asi víte, kam mířím. Jazyk není soubor znalostí, ale dovednost a souvisí i s komunikačními návyky. Ve škole někdy oddělujeme komunikační schopnosti od znalosti gramatiky a slovíček a snadno tak docílíme toho, že děti fungují jako slovník. Se zvyšováním stresu ze špatné odpovědi se totiž zvyšuje reakční doba a pro rozhovor je potřeba reagovat rychle, i když třeba s chybami. Důležité je, že v jazyce musíme cílit na vytvoření dovednosti, která je povzbuzovaná touhou domluvit se.

  • zaměření na mluvení
  • zaměření na sdílení
  • zaměření na reálný jazyk
1. Zaměření na mluvení - Let´s make mistakes

Mluvení se cvičí mluvením. Představa, že si to stokrát napíšeme a pak to budeme umět použít, není podle mne správná. Při mluvení sice vznikne větší množství chyb, než když si to můžeme rozmyslet nad papírem, ale chyby k jazyku patří. Děláme je všichni, a to i ve svém rodném jazyce. Je zajímavé, že v češtině nemáme touhu opravovat každé druhé slovo, mnohdy chyby ani neslyšíme, protože v rozhovoru jde přece o něco jiného. Rozumět, pochopit, zpracovat odpověď, odpovědět. Také je zajímavé, že i lidé dělající v rodném jazyce chyby nemívají pocit méněcennosti a nijak to neomezuje jejich touhu po dorozumění. V cizích jazycích to bývá jiné a dle mého soudu je to právě tím, že výuka jazyka je přehnaně orientovaná na správnost. Úkolem pedagoga je vybudovat bezpečné prostředí, ve kterém děti chtějí mluvit a nebojí se chyb.

2. Zaměření na sdílení – Let´s share

Je důležité, aby děti co nejvíce mluvily, a pro tyto účely je klidně možné používat i drill. Cílem ale vždycky je, aby děti naučený jazyk začaly používat pro svoje účely. S cílem domluvit se, přenést myšlenku, ne splnit cvičení. Proto je potřeba, aby učitelé konzistentně podporovali sdílení myšlenek mezi dětmi. Pokud chceme, by se jazyk stal komunikačním kanálem a ne školním předmětem, je dobré podpořit děti v tom, aby si chtěly předávat své názory. Skvěle se osvědčuje metoda CLIL (content language integrated learning), protože tam je prostor pro hledání odpovědí, pro sdílení myšlenek a je zde méně kontroly „správnosti jazyka“.

3. Zaměření na reálný jazyk – Don´t talk down to the kids

Spousta lidí říká: „Anglicky se domluvím, tedy ne s Brity, ale třeba s Němci...“. Při výuce jazyka mnohdy klademe důraz na to, aby děti dostávaly jazyk po dávkách, tedy aby všemu rozuměly, a proto se k nim opravdový jazyk jen málokdy dostane. Bohužel tím ale nedáváme dostatečný prostor pro: 1. cvičení porozumění jazyka, 2. pochopení, že je normální, běžné a pochopitelné, že nerozumím všemu. Když se děti potom s opravdovým jazykem potkají, dojdou k tomu, že nerozumí a že všechno to učení bylo na nic. Navíc vzniká zvláštní nerovnost mezi tím, jak se mluví ve škole a jaký jazyk slyší děti v seriálech a filmech, které sledují. Mnohdy tak děti do školy přináší nové fráze a kolokvialismy, které zrovna „letí“ a je to učitel, který by měl říct: „Aha, novinka“.

Ale který učitel to udělá v prostředí, kdy je chyba nebo neznalost ostuda, že?

Přečteno 802x.