BIPE - Blog pro Inovativní Pedagogiku a Etiku

Pedagogika není především věda, ale vztah

Autor článku:
Jan Vepřek
Publikováno 11.2.2019
Je pedagogika věda? Ano, pedagogika je věda, ale pedagog není primárně vědec. Mnohem důležitější než poznatky a znalost moderních metod jsou totiž učitelovy postoje a jeho schopnost a ochota navazovat vztah.

O vztahu

Skvěle o tom mluví Rita Pearson ve své přednášce Every Kid Needs a Champion na TED Talks. Pro účely vzdělávání, a zejména pak výchovy, je totiž podstatné, abychom s dětmi vytvářeli vztah. Opravdový, který dítě směruje, motivuje a dává mu sílu a důvěru v sebe sama. Bez něho zůstává učitel neautentickým „dospělákem“, víceméně „narušitelem“ ve třídním kolektivu. Pokud děti necítí, že s nimi taháme za jeden provaz, můžeme znát všechny metody včetně formativního hodnocení a principů konstruktivismu, ale k opravdovému učení nedojde. V průběhu evoluce lidského druhu jsme se vždy učili od matky, otce, od příslušníků stejné tlupy, jednoduše od lidí, ve které jsme měli důvěru a na které jsme se mohli plně spolehnout. A na tento fakt zapomínáme a pak se divíme tomu, že děti vržené mezi dospěláky, kteří o ně nemají opravdový zájem, se špatně učí, že jsou podezřívavé a že se do školy netěší.

Učení a nové informace jsou pro naše přežití naprosto podstatné, a proto jsme nastaveni tak, že je přejímáme nejsnáze od lidí, kterým věříme. To, co je spolehlivý zabiják zdravého učení a přístupu k němu, je strach. Absence vztahu mezi učitelem a dětmi je totiž často původcem toho, že se pedagog snaží učení na dětech vynutit výhrůžkami, tresty a nátlakem. (Nyní mne prosím nepodezřívejte z toho, že nechci, aby se děti ve škole neučily, ale je nadmíru zřejmé, že dobrý učitel tyto prostředky prostě nepotřebuje. Nebo alespoň ne dlouhodobě.) Jakýkoliv posun a výsledek učení pod nátlakem je čistě dočasný a poškozuje pohled dítěte na to, co učení vlastně je.

 Spolehlivý zabiják zdravého učení a přístupu k němu je strach.

Hloučky dětí

V praxi se mi osvědčilo pozorovací cvičení, o kterém jsem se dočetl někde na internetu. Tedy to, že děti mají v neformálním prostředí tendenci se okolo těch dobrých učitelů samovolně shlukovat. A pak se přirozeně ptají a zajímají: „Kolik Vám je let? Máte psa? Já jo a jmenuje se Tlapka a včera jsme…“ a už to běží. Schválně zkuste vypustit pedagogický sbor s dětmi na školní zahradu a dívejte se z okna. Okolo některých učitelů (kteří neklábosí spolu, nebo zrovna nekoukají do mobilu) se vytvoří hloučky dětí různého věku.  

„Pančiteli, tady je šnek a nechce vylézt z ulity“.

„Fakt? Ukaž, jdeme na něj. Děcka, kdo chce vidět šneka, tak sem.“

To jsou ti, kteří si zaslouží vyšší osobní ohodnocení!

Dětská touha po poznání je veskrze nekonečná a jediné, co ji dokáže ubít, není učitelova neznalost posledních didaktických poznatků, ale neochota navazovat s žáky opravdový vztah. Jinak přeloženo, odučit si a jít si po svých. Děti velice dobře vědí, že nejsou hlavním předmětem zájmu toho kterého člověka. A od takových já se učit nebudu. Prostě nebudu, a hotovo.

Jeden kolega ředitel ze Španělska s asi tak čtyřicetiletou praxí ve výběru nových pedagogů mi řekl:

„Učitelé se musí vybírat podle tří základních kritérií:

1. musí mít rádi děti,

2. musí mít rádi děti

a – pozor - 3. musí mít rádi děti.“

Pokud opustíme myšlenku, že je to tak trochu klišé, uvědomíme si naléhavost toho, co se mi pokoušel sdělit. Děti ve škole tráví 4 až 7 hodin s nějakými lidmi; bylo by krásné mít jistotu, že je ti lidé mají rádi. Řeknete si „každý má rád děti, ne?“, ale nenechte se mýlit. Samozřejmě je nám všem (nebo alespoň většině) na dobu přechodnou dobře mezi malými caparty, rádi si s nimi zařádíme, sdílíme s nimi vtipné okamžiky, ale ne všichni cítí povolání, že práce s nimi je právě jejich životní cesta. I řada maminek, oddaných výchově svých ratolestí, si nedokáže představit, že by s dětmi měly trávit celý den. Tady jde o víc. Jde o přesvědčení, že je to povolání pro mne a navíc je to taková práce, která mne (slovy p. Muhlfeita) uvádí do stavu flow. Tedy takového stavu, který, ačkoliv je pro nás energeticky náročný, nám ve výsledku více energie přináší, než vyčerpává.

 

Fakulty?

Přiznejme si, že osobnostní charakteristiky učitelů pedagogické fakulty moc nezajímají. Nejen při výběru uchazečů, ale ani později neprobíhá žádná formační práce právě v této oblasti. A přitom se může budoucí učitel dozvědět mnoho o tom, jak se sebou pracovat, jak funguje psychohygiena, může se učit umění odpočívat, umění nebrat na sebe celou tíži světa a umění nelámat nad dětmi a nad sebou hůl.

Opravdová pedagogická práce totiž stojí a padá na práci na nás samotných.

Komu dlužíme úctu?

Čím jsou děti mladší, tím více záleží na osobnostních charakteristikách učitele a vlastně se z hlediska pedagogického stává práce s klesajícím věkem dětí náročnější a náročnější. Vyžaduje totiž železné nervy a schopnost nikdy ty malé tvorečky nezklamat a nezranit. Je zajímavé, že z pohledu okolí je to právě učitel dospělých (školitel), učitel na vysoké škole, učitel na gymnáziu či lyceu, který má největší vážnost. U učitelů základních škol či mateřských škol máme často pocit, že „číst a počítat přece umí každý“ a „o ty malé caparty bych se přece postaral taky“.

Myslím si, že zde máme co dohánět v úctě k našim primárním a předškolním pedagogům. Opravdová pedagogická práce totiž stojí a padá na práci na nás samotných a nejvíce, nejzřetelněji a nejčistěji se projevuje právě v práci s našimi nejmenšími.