Publikováno 14.9.2015

Ctnost na září - Ohleduplnost

Na měsíc září připadá ctnost ohleduplnost. Podařilo se nám navázat spolupráci s paní Janou Konopíkovou, která nám na každou ctnost napíše jeden poučný příběh. Rádi bychom na konci roku soubor všech vyprávění vydali. Její první dílko s názvem Příběh jen tak na skok si už můžete přečíst:

Jestlipak víte, co jsou to protinožci? Někdo si myslí, že to je jakýsi druh nebo čeleď živočichů. Třeba jako jsou hlavonožci. Jenže tak to není. Protinožci jsou obyvatelé opačné strany zeměkoule. Protilehlé od té naší strany. Můžete si to představit takhle: my stojíme nohama na zemi a i oni stojí nohama na zemi. A kdyby ta zeměkoule mezi námi zmizela, tak se budou jejich chodidla zespodu dotýkat těch našich. Proto jim říkáme protinožci – že mají nohy naproti nám. Na glóbu si můžete najít, že naši protinožci žijí zhruba tak v Austrálii, což je velmi zajímavý kontinent. Kromě toho, že tam jsou opačné i roční doby (v naší zimě mají oni léto), žijí v Austrálii podivuhodná zvířata, která jinde nenajdete. Třeba pták kiwi, ptakopysk, medvídek koala a velké množství klokanů.

A z toho množství klokanů nás speciálně zajímá jen jeden. Je ještě docela malý a zatím bydlí u maminky ve vaku na břiše. Klokaní maminky to tak mají, že když se jim narodí mláďátko, tak si hned vleze do vaku a tam přebývá, dokud se neumí postarat samo o sebe.

Tenhle náš klokaní kluk se narodil v pět hodin odpoledne, a tak mu dali jméno Fajf-ou-klok. Maminka a všichni okolo mu ale říkají Fefíku. To, když je hodný. Jenže Fefík, jako každé mládě, občas provádí pěkné lotroviny. To se pak maminka mračí a říká mu Kloku! Třeba: Kloku, přestaň si na mě vyskakovat! nebo: Kloku, ty jsi ale hrozný nezbeda! Fefíka to mrzí, že se mamka zlobí, rád by byl zbeda, ale neví co to je, a nikdo mu ještě neřekl, že nic takového vlastně neexistuje.

Ve vaku na břiše je sice bezpečno a teploučko, ale nic moc se tam neděje. Takže se Fefík často vydává na průzkum okolí, aby věděl, jak a kudy to ve světě chodí. Vyskočí z vaku, odhopsá do křoví a pozoruje, kdo jde po cestě.  A hele, támhle jde statný klokan s čepicí na hlavě a vakem naditým až k prasknutí. Fefík ho tady už občas vídával, ale dnes se rozhodl, že se ho zeptá, co má v tom vaku.

„Pane, pane, vy máte dvojčátka nebo dokonce trojčátka, že máte tak nafouklý vak?“ pokřikoval Fefík na velkého klokana.

„Dobrý den, Fefíku,“ odpověděl klokan „kdepak dvojčata, to bys tomu dal, já jsem poštovní klokan a ten vak je pohledů plný. To víš, končí prázdniny, a všichni si posílají pohlednice z dovolené, tak toho mám hodně.“

„Jé, vy mě znáte?“  žasnul Fefík.

„No, abych tě neznal. Pamatuju se, když ses narodil. Nosil jsem k vám blahopřání od příbuzných a kamarádů. A poštu k vám nosím pořád, ale ty jsi schovaný ve vaku a nevidíš mě.“ vysvětloval pošťák.

„Já budu taky listonoš. Maminka mi to říkala. Že už se na to těší.“ horlil Fefík.

„Nepovídej, opravdu? A kdypak ti to říkala?“ byl zvědavý pošťák.

„Říká to pořád. Pokaždé, když vyskakuju z vaku. Já jsem dřív jen tak z vaku vylézal, ale zjistil jsem, že když se odrazím nohama mamce od břicha, tak vyskočím jako na trampolíně a je to větší legrace. No, a mamka si pokaždé vzdychne a říká, že se těší, až budu pohledů plnej. Takže chce, aby ze mě byl listonoš, ne?“ objasňoval Fefík.

„No, ty jsi mi ale pěknej popleta,“ kroutil hlavou pošťák, „ asi jsi neslyšel, co to znamená být ohleduplný a nikdo ti to ani nevysvětlil. Tak pojď, já mám teď chvilku než přiletí letecká pošta, tak ti o tom povyprávím. Ty, když vyskakuješ mamince z vaku, tak ti ten odraz připadá zábavný, ale ve skutečnosti mamku vlastně kopneš. A to jí zabolí, proto si vždycky vzdychne. Ale protože tě má ráda, netrestá tě za to a bere ohled na tvou radost. Ale zároveň se těší, až ty sám pochopíš, že tvoje zábava může někomu být nepříjemná a začneš brát ohled ty na ni.“

„A kdo mi řekne, kde mám vzít ty ohledy? Odkud je berou ostatní? Mají je v obchodě? Nebo někde rostou? Na stromě?“, vyzvídal Fefík, „Řekněte mi to a já si jich seženu, co unesu a pak už budu ohledů plný!“

„Ty jsi, Fefíku, vážně ťululum. Asi na to musíme z jiné strany. Ohledy nejsou pohledy. To není věc! Nemůžeš je nikde koupit, vyhrabat, natrhat, ani oloupat a sníst. Ohleduplnost je vlastnost, která působí dobře na ostatní a jejich ohleduplnost zase působí dobře na tebe. Můžeš se ji akorát naučit od druhých. A je užitečné ji umět pro poctivý život. Je to příjemný pocit, vědět, že jen pro svou zábavu nebo pohodlnost nikomu neubližuješ a že i přes svou lenost někomu prospěješ. Podívej, je to asi takhle: Ohleduplnost má starší sestru Všímavost. Ta jí v postatě říká, co má dělat. Bez ní by skoro nic nedokázala. Protože nejdřív se musíš kolem sebe dobře dívat, aby sis všiml, co kdo potřebuje, co mu je příjemné a co ne, kdo od druhých něco očekává a kdo naopak nabízí. Když tahle Všímavost Ohleduplnosti poradí, tak už to pak jde samo. Ještě mají mladší sestru, to je Zdvořilost. Ta má na starosti ty méně podstatné věci, které jsou ale důležité pro život ve společnosti. Víš, že jsi mě nepozdravil, než ses začal vyptávat?“ vyčetl Fefíkovi pošťák.

„No jo, já zapomněl, občas se mi to stává, když chci něco honem honem.“ vykrucoval se Fefík.

„Já tomu rozumím, taky občas spěchám. Ale na Zdvořilost by se taky nemělo zapomínat, ta se dá naučit daleko snadněji než Ohleduplnost. Poprosit, pozdravit a poděkovat, to jsou její tři základní P.  Vidíš, třeba většinu těch pohledů, co mám ve vaku, je napsaná právě jen ze zdvořilosti. Dávají adresátům vědět, že si na ně kdosi vzpomněl, i když je možná ani příliš dobře nezná.  Zdvořilost je taky součástí té rodiny, která má na starosti hledět si druhých. A od toho hledění si se tomu říká ohledy. Ta rodina je daleko širší než ti teď mám čas vysvětlit. Mají taky jednoho bratrance, Sobectví, a ten je černá ovce rodiny. Hledí jen na sebe a vůbec ne na druhé, proto se s ním většina členů nestýká. Je sám a je mu tak dobře. S Ohleduplností se tenhle bratranec nikdy nesetkává, protože Sobectví může Ohleduplnost úplně zničit. Už chápeš, že když budeš hledět jen na sebe a svoje zájmy, budeš patřit k tomu zavrženíhodnému bratranci a Ohleduplnost se ti zdaleka vyhne? A tím pádem i všichni kolem tebe. To bys nechtěl, viď?“ nasadil pošťák ustaraný tón.

„To si nemusím ani rozmýšlet, to bych fakt nechtěl. To si radši budu všímat, abych mohl brát ohledy a být zdvořilý.“ ujišťoval Fefík.

Nad klokaní dvojicí zakroužil velký pták a pustil ze spárů balík, který těžce žuchnul na zem.

„Á, letecká pošta už je tady, tak to abych se zvednul. Než to všechno roztřídím a roznesu, mám do večera co dělat“, plánoval pošťák, „a ty, Fefíku, už taky upaluj, ať tě maminka nehledá. A mysli na to, co jsem ti vyprávěl. Tak ahoj.“ rozloučil se s Fefíkem.

„Na shledanou zase někdy a moc pěkně děkuju, pane listonoši!“ dával Fefík najevo, že zdvořilý být umí.

Druhý den ráno Fefík po probuzení z maminčina vaku vylézal jako po žebříku. Žádná trampolína se nekonala. A hned, že poběží za kamarády.

„Počkej, Fefíku, ještě snídani“, volala na něj maminka, „co je to s tebou? Nejsi nemocný, nebolí tě něco? „ vyzvídala, „Dneska to vstávání bylo kupodivu bezbolestný!“

„Kdepak, mami, nejsem nemocný, já už jsem totiž pohledů plný!“ jásal Fefík a pelášil pryč.

Zase to popletl, ťululum!